Prosincová

J.C.&C.K.

Prosinec chladný změnil svůj ráz,

kirschfeldská pole proměnil mráz.

A aby vědělo jedenáct ctných,

v mrazu to vybělil napadlý sníh.

By šlo to do účtů či daní dát,

radní chtěj vědět, co bude stát.

Sněhovou nadílku tady tak nezvyklou,

pěkně si uklidí za cenu obvyklou.

Z obecních zástupů je slyšet hlasy,

že špatně uklízí se sněhu masy.

Že na okna střešní padá jim sníh,

slunce to rozpustí za mnoho dní.

Pak vlny blbosti sálem se odráží,

na radu obecní jak smečka doráží.

Však pravda v činu, jak hrana sečná,

stvrzuje úsloví, že „blbost je věčná“.

Pak aby ukojil se lejstra chtíč,

písemně předávaj k radhauzu klíč.

Šmelinář Mankovitz nezavře pant,

stále si stěžuje ten z jihu emigrant.

Že kvůli sněhu, co napad k ránu,

nezavře u kšeftu kovovou bránu.

Z té velké outrapy, že bolí ho noha,

vinil tam každého, i pána Boha.

Vypouštěl po vsi tisíce drbů,

za sebou armádu obecních blbů.

Snad hodinu celou žvanil tam sám,

nehleďa na to, že stojí mu krám.

Jak utich monolog řečený tím lži princem,

rada pak řešila co s obecním bincem.

To co psal Neruda, kam že ho dát

a co to každého as bude stát.

A že čas nazrál a došel proměny,

řešil se způsob finanční odměny.

Že v sále bod tento vyvolal hic,

nakonec z refundů nebylo nic.

Posléze další bod nám více napoví,

řešil se příspěvek na turnaj šachový.

Že všichni shodli se příspěvek dát,

šachový spolek se nemusel bát.

Při tanci na sále radní sebou pleštil,

koupí se stroj by parkety leštil.

Po dlouhém radění jednání skončilo,

úrovní mravní prodchnuto nebylo.

A zprávy z hospody napsal vám sám,

v Kirschfeldu vedený Jára da Cimrman.