Stařečkovo requiem

 

Leopold Stařeček a jeho muzika,

že Vám to nikomu vůbec nic neříká?

Na svatbě, funusu jak Mozart hrál

v Kirschfeldu vystoupit se nejspíš bál.

 

V přespolí nástroje s muzikou ladíval,

v Kirschfeldu s každým se o všechno vadíval.

„Kostel je malučký, farář snad hlúpý,

na polách padají tu větší krúpy“.

 

Kirschfeldský luft, že smrdí jak ďas,

uvíz´mu v hlavě čertovský hlas.

Než doma, za humny bývával rád,

ze srdce kámen mu vždycinky spad´.

 

Veselý bývával Leopold jura,

od jeho kapely muziky fůra.

Je to však dávno, předlouhý čas,

nežli mu na duši vytanul kaz.

 

Chystal se koncert, kde měli hrát,

zbývalo jen žádost o sál si dát.

Tu nastal v životě veliký zvrat,

Leopold neuměl čísti ni psát.

 

Stydno mu, že podpis bravurně nezvládnul,

na mysli z hanby své trochu se pomátnul.

Ve všem, co kirschfeldské, satana viděl,

a hráti také tam, z duše se styděl.

 

Ač náš - však cizí,

co chvíli z Kirschfeldu s kapelou mizí.

Do času snad rozum, rozvahu najde,

s kapelou domů k šibřinkám zajde.