Kirschfeldský hypokrit jest baladou, již mistr napsal na počest Jiřího Křemena, místního maséra dobytka. Básní byl Jura natolik zaskočen, že mistrovi s povděkem věnoval soubor svých masáží. Náš kolektiv bohužel neměl dostatek materiálu pro celkovou rekonstrukci, proto se váženému čtenáři omlouváme za poněkud nadnesené pasáže tryskající z fragmentů mistrových zápisků. Tyto se snaží uchopit mistrův neuchopitelný genius a přednést jej před Vás. Spatřujeme s podivem, že mistr brilantně reflektoval společenský problém v krátké baladě, z níž si i dnes můžeme vzít ponaučení.

Kirschfeldský hypokrit

Kirschfeldský hypokrit, náš Jura Křemen,

živil se počestně co masér vemen.

S nejasným osudem v domečku za dubem

přišel k nám z daleka, na Kirschfeld haleká.

Že víc už nepřipustí špatnost a vinu

a že tu po volbách vymete špínu.

A Jura ku obci náhle už patří,

s tím či zas s onakým rázem se bratří.

V radě té obecní rázně jde do hádky,

pro všechny sjednat chce tu nové pořádky.

Do voleb kráčí co straník opozice.

Vzápětí předseda mlátí se do palice.

Tak Jura chvíli s každým je kamarád

a potom otáčí a už ho nemá rád.

Tak Jura Křemen rázem se otáčí,

svůj úhel pohledu razantně přetáčí.

Přes všechny nesváry chce býti ctěný,

na svoje přehmaty je pojištěný.

Že lidská paměť je slabá, krátká,

dává mu život svá zadní vrátka.

S těmi, co dříve jed stehna husí,

dneska se na pozdrav za nimi dusí.

Hněvem a záští hrdlo se zalyká,

dělá, že minulost už se ho netýká.

„Jen jíti dopředu s mocnější chasou,

 neztrácet čas těmi, co dobytek pasou.“

Po těch, co dříve jedově plival,

nazítří po ránu prdele líbal.

U nás už nezdraví všechny ty pantáty,

dívá se na barvy, co jejich kabáty.

Kam který stranicky ku obci patří

a jestli se správnou stranou se bratří.

Zdá se být z dálky tak trochu snědý,

od pasu vzhůru je lehce hnědý.

Zalknuvše vztekem, ztrácí svůj jemnocit,

zbabělý, zatrpklý Kirschfeldský hypokrit.